A druhejm závidíš a v očích kapky slaný vody...

Jak sem se odpoledne třásla na oběd,tak se mi z něj zvedá kufr ještě teď. Lassagne asi nebudou to pravý. ach,ještě,že jste je neviděly. Vlastně to ani nemělo žádnej tvar,hnus,prostě,neasi.
Asi budu poslední dobou nějaká citlivá,nebo cože,protože sem si před chvílí otírala slzy při zoufalkách,když Lynett objala své děti po tom,co byly vytaženy z trosek domu. Pfff. No a?
Odpoledne u rybníka,vcelku nezáživný,nuda pruda,počasí na nic.
Čumim tady do monitoru a vlastně ani nevím,co psát. Ale hlavu mám plnou,to jo.
Proč vlastně nejsem v Jekyllu,proč sem doma? Proč opět nezažívám nějaký pikatnosti a nechlubím se tu s nima? Proč nejsem za hvězdu večera?Sama nevím. Jak se říká v tom nejlepším se má přestat.
Dnes jsem si asi po půl roce otevřela svůj starý blog a při listování staršími články mě popadala podivná melancholie ,která vyústila v div,že ne hysterický záchvat. Váha,no,co by jste jako chtěly?:-D
Všechny ty články zdály se mi jako dávná minulost a možná,že jakože ani ne minulost,ale sny(nebo noční můry?)
Asi se na mě zase přišly podívat časy,ve kterých je jen teď a tady. žádná minulost,ty časy,který tě tak neskutečně drtí a nedovolí ti se smát. Ale co, to je život,neasi?
Asi se teda jako vybodnu na zoufalky a půjdu si pustit svoje nejmilovanější WAR FROM A HARLOTS MOUTH a pak zčeknu Myšlenky zločince,při kterejch budu zase celou dobu uslintávat na Spencera. Ach jo. Vždycky sem byla střevo,tě péro :-D