Okna do minulosti...

"V půl druhé ráno mě vzbudil."Pojď se podívat na Velký vůz." Moc se mi nechtělo,ale přesto jsem polonahá došla k oknu. A najednou na obloze,nad našimi hlavami zářil Velký vůz. Musela jsem se smát a on smíchu podlehl taky. Milovali jsme se . Měla jsem modřiny po celém těle. I když,ne po celém těle. Na prsou a na stehnech.
Po tom všem se schoulil ke mě do náruče a jeho tělo vydávalo zvláštní teplo. To teplo,po kterém v koutku své duše ,toužím dodnes."


"Do takzvaně báječných mužů jsme zamilovány jen do té doby, dokud nepotkáme někoho ještě báječnějšího. Všechno je relativní. Ale jak přebít někoho ,kdo mi dal pocit, že je nejbáječnější na světě, a přitom mi nedal šanci zjistit, že ten pocit je vlastně iluze, můj vlastní sen?"


"Chtěla bych někoho,kdo na mne bude hodný,kdo si se mnou bude povídat a dá mi alespoň malý pocit bezpečí. Někoho,kdo zažene můj strach ze mě samotné,z ostatních lidí a možná i tak trochu z budoucnosti. Ale všechny takové muže od sebe odháním."


"Nevím. Možná...možná,že bych měla vypadat jinak. Špatné tělo? Měla jsem být třeba blondýna s brýlemi s tělem anorektičky. Kdo očekával od rozesmáté brunety s velkýma prsama noční splíny a pseudofilozofické diskuse?Hm? Troufám si říct,že nikdo."